**...Tanec je skrytý jazyk duše...**

Něco o Michaelovi z mého pohledu...

23. listopadu 2009 v 0:08 | Kačaba :-)
…Je léto roku 2009 a svět je absolutně zaslepen náhlou ztrátou svého génia. Ano, bohužel odešel někdo, kdo nám dal od všeho něco a od toho něčeho nejvíc. Odešel Michael Jackson. Většinu lidí ani ve snu nenapadlo, že někdy odejde. Všichni ho brali jako samozřejmost a jako někoho, kdo tu bude navždy a navždy bude světu přinášet nápady a bude mu inspirací. Ten den, ten osudový den nikdo nikdy nezapomene. Michael byl opět všude. Ale za jakou cenu? Za cenu smrti. Jeho smrti. Bohužel, pravda může být i takto krutá. Mnoho lidí, kteří se vydávají za fanoušky, jsou jenom přetvářky toužící po penězích a využívají situace. A těchto lidí čím dál více přibývá. Copak je to normální? Pomalu každý den sleduji dražení jeho předmětů, nebo předmětů, se kterými měl aspoň něco společného. Ale nejen to. Jde o neustálé žalování a mámení peněz z rodiny Jacksonových. Někteří mají tu drzost vytahovat i 20 let staré neshody bez jakýchkoli důkazů. A nyní k filmu This Is It. Ano, fanoušci při něm truchlí, je to památka na jeho poslední chvíle života a my je můžeme sdílet také. Ale otázkou jsou peníze. Byl tento film vytvořen jako pocta, nebo si jen chce pan Ortega přivydělat? Je to na každém, jak tuto skutečnost přijme. Ale copak všichni zapomněli na to, kdo Michael opravdu byl? Naprosto jedinečný člověk, který se snad nejvíce snažil o to, co je pro nás nejdůležitější? A tím je světový mír a celkové zlepšení naší planety? Michael byl člověk, který by byl ochotný se rozdat. Dušičkou byl dítě, kterému tehdy vzali dětství,
ale uzavřený v dospělém těle. Mohl se rvát jak chtěl, ale nikdy už se z něj nedostal ven. Proto se s ním dalo manipulovat a hodně lidí toho využívalo. Ano, na první pohled sice vypadal jako silný, vyrovnaný muž, který si nenechá od nikoho radit, natož rozkazovat. Skutečnost byla ale jiná. To už se ale dostávám k něčemu jinému. Chtěla jsem říct, copak lidé zapomněli na jeho ochotu? Na to, jak miloval děti? Všechny děti? Na to, že věnoval nejvíce peněz charitě a kdyby mohl, tak by všechny děti zachránil? Dále na to, co nám přinesl? Jako je Moonwalk, vynikající taneční kreace, první videoklip a hlavně jeho zpěv? Nadčasovou hudbu, která je stále po těch letech aktuální a nikomu neohraná? Nápady a vše ostatní? Hlavně musíme držet to poslání. It´s all for love. L.O.V.E. Máme přeci jen jeden druhého a musíme si pomáhat. Michael mě neskutečně inspiroval. A to jeho způsobem života. Opravdu ho může obdivovat jen ten, kdo jeho život pochopil. Kdo pochopil jeho činy, jeho osobnost a kdo sám přišel na to, že ON je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Dokázal výjimečně jednat s lidmi. S jakou pokorou se k nim choval. To je v dnešní době zkrátka nevídané. Proto vás prosím, nezapomeňte a pamatujte, "Michael byl my, teď my jsme Michael". God bless you.
Počet komentářů: 1
 

Life with Angel - 6) Překvapení

12. září 2009 v 0:00 | Kačaba :-) |  Michael Jackson - povídka
Konečně jsem měla čas napsat další díl. Snad se vám bude líbit. Opravdu jsem nevěděla, co napsat na předcházející díl. Nic me nenapadalo:D...tak sem zvědavá, co na to řeknete;)





Byla přede mnou stále tma. Vešli jsme do nějaké místnosti, ale světla byla stále zhasnutá. Michael mne chytil za ruku a chystal se tlačítkem na ovladači rozsvítit. Co tam bude? Co se přede mnou objeví? Byla jsem napnutá jak "kšandy"!

…..Michael mi pomaličku pouštěl ruku a přesunul se někam doprostřed místnosti. Teď jsem opravdu nevěděla, jak reagovat. Mike ale na nic nečekal a zmáčkl jedno jediné tlačítko. Všude kolem mě se začaly rozsvěcet jakési vitríny. Nevěděla jsem, co to všechno je a zběsile a vylekaně jsem se rychle rozhlížela po místnosti. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Všude kolem byly výlohy obložené zlatými rámy, ale co bylo teprve uvnitř. Byly tam snad všechny kostýmy, co měl kdy Michael na sobě. Tedy od jeho sólového vystupování. Každý kostým byl na vlastní figuríně a zasklen. Nemohla jsem všemu tomu úžasu uvěřit. Michael to měl všechno pěkně seřazené a časově po sobě všechny obleky následovaly. Všechno jsem si procházela a zanedlouho jsem došla k obleku, kdy poprvé předvedl Moonwalk.

"Miku? Co dělá tvůj kostým zde? Vždyť je vystaven v jakémsi muzeu v Hollywoodu!" , "Annie, myslíš, že tento svůj nejvzácnější kostým dal do nějaké muzea, aby tam chátral a všichni ho okukovali? Je tam jenom replika a originál mám zde. Ostatně tak je to se všemi mými vystavenými kostýmy. Originály bych nedal z ruky." Řekl Michael opravdu zvýšeným tónem, jako kdyby chtěl, aby si to všichni pamatovali. Nedivila jsem se mu. Všichni chtějí mít aspoň kousek Michaela, který by mohli vystavit a vydělávat na něm. Chápala jsem ho a uklidnila : "Ano, rozumím Ti. Tvoje věci si nemůže nikdo vystavovat. Lépe jsi to vymyslet nemohl." A procházela jsem dál "Mikovým královstvím". Bylo vidět, že si dal na všem opravdu záležet. Perfekcionista se přece jen nezapře. Začal mě provázet a o všem mi udělal výklad. Byly tam i takové drobnosti, jako hodinky, různé přívěšky a tak. Ale hlavně ty královské kostýmy. Nikdy jsem je takhle zblízka neviděla, ale nádhera to byla obrovská. Trochu jsem se zamyslela, a vlastně mi docházelo, že Mike schovává pod jedním svým královstvím království hned druhé. Bylo o něm známo, že je velmi bohatý a majetný, ale zde se nacházely další milióny dolarů, které zůstanou všem ostatním snad navždy utajeny.

Prohlédla jsem si ten úžas
opravdu velmi důkladně a byla stále překvapená. Jak jen tohle může Mike skrývat? Jak to zvládá utajit před vším tím personálem? Byla jsem opravdu ohromená, ale řekla si, že Michael Jackson přece dokáže všechno. A najednou přišlo další překvapení. Michael mi oznámil, že se chystá na turné. Začaly mě napadat věci jako, že budu muset nejspíš odjet a byla jsem zklamaná. Mohlo mě to ovšem napadnout, po tom, co vydal nové CD. Byla jsem ale totálně mimo z toho všeho, co dělo. Zeptala jsem se : "A za jak dlouho se mám sbalit? Kdy budu odjíždět?" Michael se na mě podíval velmi nechápavým pohledem. On ani já jsme nevěděli, co říct. Jen tak pro sebe jsem si říkala : "Tak tomuhle se říká opravdu trapná situace!" vůbec jsem nevěděla, co mi chce Mike tím pohledem říct. Raději jsem začala mluvit. Ale přerušil mě. "Myslíš, že bych tě jen tak poslal domů? Zpátky? Že bych jen tak přerušil naše přátelství? Annie, chtěl jsem tě požádat, aby si jela se mnou. Aby si na mě dohlížela a užili jsme si to spolu. Na turné jsem vždy po celé dny v hotelových pokojích sám a nedá se to vydržet. Proto bych byl moc a moc rád, kdyby si mě doprovázela. Co na to říkáš?"

stála jsem jako zkoprnělá. Michael mě chce opravdu s sebou na turné? Už jsem nevěděla, jestli tomu mám po všech těch událostech věřit. Vůbec jsem nevěděla, co se v posledních dnech děje a nic z okolí jsem nevnímala. Nevím proč, ale začala jsem jásat nadšením a skočilo jsem Michaelovi kolem krku. Očividně se mu ulevilo, že jsem nabídku přijala. Nejspíš si myslel, že nebudu chtít jet. Sice jsem nevěděla, co mě tam bude čekat a že to bude zdlouhavé a velmi náročné. Ale já se k tomu postavila čelem a rozhodla se Michaelovi pomáhat s přípravami. Nehledě k tomu, že jsem vždy chtěla na jeho koncert jet! Byla jsem opravdu šťastná! Dole v té tajné místnosti jsme strávili skoro celé odpoledne. Bylo to rozsáhlé a než jsme všechno prošli, začínalo se stmívat. Raději jsme se vrátili do "normálního světa". Oba jsme byli pěkně vyhladovělí a unavení. Po večeři mi Michael chtěl pustit nějaká videa a ukázky z koncertů.

Nejdříve jsme shlédli Moonwalker a potom jeden koncert z Bad Turné. Zavírali se nám přitom oči a než jsme se rozhodli, že je na čase to vypnout, jsme oba usnuli. Spali jsme vedle sebe na pohovce v jednom z jeho pokojů. Museli jsme vypadat opravdu vtipně, protože jedna ze služebnic si nás dokonce vyfotila. Ráno mě vzbudily silné paprsky slunce, které pronikly oknem poté, co nás služebná vzbudila. Hned se musela pochlubit se svým nočním úlovkem. Já jsem
se začala okamžitě
smát, protože bych nikdy neřekla, že spím s otevřenou pusou. A to samé Michael. Spali jsme v polosedu, s hlavami opřenými o sebe a s otevřenou pusou. Jedinečná fotografie. Po snídani a veškerých ranních přípravách, jsme se začali bavit o Turné. Zjistila jsem, že odjíždíme už za dva dny, protože první koncert musí být jedinečný a vše se musí připravit dopředu. Michael chtěl samozřejmě navštívit i nemocnici a ostatní humanitní zařízení. Byla jsem nadšená, protože jsem měla stejný vztah k dětem a chtěla jsem jim co nejvíce pomoct. S Michaelem mě čekal poslední den v Neverlandu, který jsme strávili procházkou po ZOO a veškerých atrakcích. Zahrady kolem hlavní budovy byly opravdu rozsáhlé a zbytek jsme projeli opět ve vozíku, pro krmení zvěře. Danny nám to ale odpustil, protože věděl, že další den odjíždíme a chceme si to co nejvíce užít.

K večeru jsem si šla sbalit všechny své věci a projít se sama po zahradě Neverladu. Ujistila jsem se, že Michael spí a vyrazila jsem. Cestou jsem přemýšlela o všech událostech a snažila jsem se přimět sama sebe, abych tomu všemu uvěřila. Litovala jsem, že jsem tenkrát Michaela opustila. Mohlo to teď být všechno jinak, ale samozřejmě i za tohle jsem byla ráda. Při západu slunce a sedící na Michaelově nejoblíbenějším místě jsem přemýšlela o dnech, které teprve přijdou. Cítila jsem štěstí, radost, ale i strach a úzkost. Určitě to bude nezapomenutelný zážitek, ale já znám Mika jen jako kamaráda a ne profesionálního zpěvaká. Vystoupení jsem viděla jen z videí a nevěděla jsem, co od něj čekat. Jak se zachová před fanoušky a jak mě představí? Zkrátka jsem měla strach, že to celé nezvládnu. Věděla jsem, že Mike bral často utišující léky, protože je to opravdu obrovský nátlak, ale ten strom mi dodával sílu a odvahu. Rozhodla jsem se, že ať se stane co, se stane, my to prostě zvládneme na jedničku!




Přidat komentář

Life with Angel - 5) Strom Štědrosti

26. srpna 2009 v 23:45 | Kačaba :-) |  Michael Jackson - povídka
Nechala jsem se trochu inspiroval dokumentem od Bashira, tak se nedivte;-)...ale jinak bych řekla, že se v tomhla díle mnic moc neděje...došly nápady:D:D





"Vidíš to?".. "Co?" .. "Ten strom v dálce. Zítra se tam vydáme. Je to moje nejčastější místo, kde jsem na tebe Vzpomínal." ..samozřejmě jsem souhlasila. Bylo už ale pozdě, proto jsem se rozhodla, že si půjdu vybalit nějaké věci a potom spát. Michael mě doprovodil a šel si taky lehnou. Umyla jsem se ve vlastní koupelně, která byla součástí pokoje a šla jsem se uvelebit. Natáhla jsem přes sebe peřinu a stále nemohla uvěřit tomu, co se v posledních dnech děje. Těšila jsem se na zítřek a přemýšlela, jaké asi přinese nové zážitky!

Ranní probuzení bylo velmi příjemné. Sice jsem nevěděla co to je, ale lechtalo mě to na noze. Bylo ještě brzo ráno a neměla jsem sílu otevřít oči. Včerejšek byl přeci jen náročný a chtěla jsem ho pořádně dospat. Posun času dokáže hodně. Chvílemi jsem si říkala, jestli opravdu nemám ty oči otevřít, ale únava byla silnější. Navíc mi připadalo, jako kdyby to byl kožíšek, nebo něco podobného. Ale já jsem usnula a spala dál jako "dřevo".
Po chvíli mě probudila něčí ruka, která mne hladila po vlasech. Nevím, jestli se mi něco zdálo, ale strašně jsem se lekla, trhla sebou
a se mnou i Michael. Byl to on, kdo mě hladil po hlavě. Posadila jsem se a všimla si, že druhou ruku hladí koťátko. Ptala jsem se : "To je tvoje?"… "Není. Přitoulalo se sem za Tebou." Usmála jsem se a hned mi došlo, co to bylo za tu věc, která mě ráno lechtala. Okamžitě jsem začala žadonit : "Miku, prosím, že se ji necháme. Prosíím!!" .. byla jsem tak neodbytná, že nakonec souhlasil. Ale nakonec mi došlo, že je to přeci jenom jeho dům, proto jsem se raději zeptala : "Miku, nevadí ti to? Jestli ji tu nechceš, pustíme ji do přírody." .. "Ale Annie, moc dobře víš, jak zvířata miluji. To bychom ji přece nemohli udělat." Byla jsem ráda, že souhlasil, protože ta kočička byla úplně kouzelná a měla nádherně rezatou srst.

"Ale jak se bude jmenovat?" napadlo mě najednou. Padalo pár návrhů a chvíli jsme se s Michaelem překřikovali a snažili se prosadit si svůj názor. Nakonec
přišel Mike s geniálním nápadem. "Co kdyby se jmenovala Kathrine. A říkali jí třeba Kate. Nebo jinak zkráceně." Nejdříve jsem nevěděla, proč zrovna tohle jméno a podívala jsem se na něj takovým pohledem, kterým jsem chtěla říct, že nevím, o co kráčí. Ten mi to ale hned vysvětlil. " Kathrine proto, že se tak jmenuje moje i tvá matka. Co na to říkáš?" nadšeně jsem souhlasila. Vzali jsme Kate s sebou a šli se společně nasnídat.

Přecpali jsme se čokoládovými koblihami - donuts, které si Michael nechává speciálně vozit, protože
je na ně zvyklý už od malinka. U nás už je dávno nevyrábějí, proto jsem hltala, co jsem mohla. Nemohli jsme se pak ani pohnout a rozhodli se, že to půjdeme raději pěkně vychodit. Najednou jsem si vzpomněla na ten strom, který mi včera ukazoval a říkala jsem, že bychom se mohli jít podívat tam. Michael byl moc rád, že jsem mu to připomněla a neztrácel ani chviličku. Asi pro něj moc znamenal a chtěl mi toho o něm moc říct. Skoro jsme utíkali, ale najednou se zastavil. Rozhlídl se a všiml si vozíku, kterým se převáželo jídlo pro zvířata. Připomínal mi golfový vozík. Nepozorovaně jsme se k němu přiblížili, nastoupili a pomalu odjížděli.

Najednou za námi vystartoval jeden z Mikových zaměstnanců a křičel : "Zastavte! Pane Jacksone... no tak. Zastavte! Jak mám teď nakrmit Bubblese a ostatní zvířata. Nevíte?" stále křičel a běžel za námi. Michael se ale nedal a začal zrychlovat. Smál se a strašně se mu ten "závod" líbil. Viděla jsem v něm stále to malé dítě a i já jsem se tak v jeho přítomnosti cítila. Začala jsem křičet : "Miku přidej! Honem, přidej! Dohání nás!Pozóóór!" Michael si to vzal k srdci a opravdu zrychlil. Jeli jsme tak rychle jak jen to šlo a báli se, abychom se nevybourali. Unavený muž běžící dokonce s kýblem potravy to vzdal.

Zpomalili jsme a pomalu se blížili ke stromu. Vzpoměla jsem, jak mluvil o Bubblesovi a chtěla ho vidět. Michael mi slíbil, že na všechno dojde, i na zvířata. A jeho nejoblíbenější uvidím jako první. Byla jsem spokojená, protože tu roztomilou opičku jsem si vždy přála vidět. O chviličku později jsme stáli pod stromem a já se podívala nahoru. Ocitla jsem pod tou obrovskou korunou. Pod všemi těmi větvemi. Byl to opravdu nádherný pohled a hned jsem věděla, proč Michael tak touží po tom, abych zde byla. Z toho stromu sršila obrovské energie snad na míle daleko. Najednou ho obešel a začal šplhat. Myslela jsem si, že si dělá srandu, ale myslel to smrtelně vážně." Polez za mnou, neboj se. Uvidíš to, co jsi ještě nikdy nespatřila!" Já na stromy nikdy nelezla, proto jsem se opravdu pěkně bála. Ale ten strach jsem překonala a lezla za ním. Byli jsme stále víš a víš a já si myslela, že dál to snad už nejde. Mike se ale nezastavoval. Chvíli jsem přemýšlela o tom, jestli není náhodou blázen, ale on stále trval na tom, abych ho následovala. Pokračovala jsem tedy v cestě. Přede mnou byly ještě 3 větve, ale on už se usazoval. Najednou jsem to spatřila.

Byla tam taková plošina. Nemohla jsem uvěřit, že je to opravdu strom. Vypadalo to jako uměle vytvořené, ale nebylo. Sedělo se tam velmi příjemně a ani mi nedocházelo, že sedíme několik metrů nad zemí. Byl odsud krásný výhled na přírodu i na hory, které se rozkládaly v dálce přes celý obzor. Byla jsem naprosto spokojená. Mike mi začal vyprávět, proč je tento strom pro něj tolik důležitý. "Říkám mu *strom štědrosti*. Tento strom mi dal opravdu hodně. Cítíš tu energii?" já přikyvovala, ale Michael povídal dál. "Složil jsem zde obrovské množství písní a básniček. Jako Will You Be There, Black Or White, a tak dále." Začal mi Michael postupně vyjmenovávat. "Ale dal mi i obrovské množství síly. Když jsem byl vyčerpaný, naštvaný a tak.

Hlavně jsem zde vzpomínal na Tebe a své dětství. Tedy ne jako dětství zpěváka, ale takové, když jsem byl s dětmi. Otec mi ho vzal a já si ho stále doteď beru zpátky." Nevěděla jsem, co na to mám říct, protože jsem věděla moc dobře, že v Michaelovým srdci zůstalo stále to dítě, kterým byl, když jsem ho opustila. Vypadlo ze mě jen : "Michaele, já vím, že jsi přišel o dětství. Sama jsem byla svědkem, ale zapomeň na minulost. Teď si můžeš dělat co chceš, a nikdo ti nemůže vytýkat to, že se chceš bavit a vzít si to zpátky. Je to jen tvoje věc." Usmál se, dal mi ruku kolem ramen a začal zpívat. Bylo to nádherné. Dříve jsme takto sedávali u rybníka při západu slunce a Mike mi zpíval písničky, které nahrával s Jackson 5. Oba jsme si tuhle chvíli užívali co nejvíc to šlo. Čas ale plynul a byl čas oběda.

Přijeli jsme zpět a šli se najíst. Po obědě jsem se šla na chvíli natáhnout a relaxovat. Michael vstoupil do místnosti a myslela jsem, že se přidá. Místo toho mi chtěl něco ukázat. Musela jsem být potichu jako myška a našlapovat na špičky. Vypadalo, jako nějaká "tajná mise" a dělala jsem si z toho legraci. Michael ale vypadal vážně, proto jsem přestala a byla co nejvíce potichu. Došli jsme do Michaelovy knihovny a stoupli si před police naproti oknu. Michael odklopil pár knížek a objevilo se tam zařízení, do kterého namačkal heslo. Celá stěna se dala do pohybu a já na to koukala s pusou otevřenou. Rychle jsme vběhli do uličky která vedla směrem dolů a stěna za námi se zase zavřela. Než jsme pokračovali dál v cestě Mike mě varoval : "Nesmíš o tomhle nikomu říct a nikde o tom mluvit. I kdyby se mělo stát cokoli. Je to nejtajnější část mého života. Vím o ní jenom já a muž který mi s ní pomáhal . Je už ale bohužel po smrti." Vše jsem odkývala a pokračovali jsme dál. Byla přede mnou stále tma. Vešli jsme do nějaké místnosti, ale světla byla stále zhasnutá. Michael mne chytil za ruku a chystal se tlačítkem na ovladači rozsvítit. Co tam bude? Co se přede mnou objeví? Byla jsem napnutá jak "kšandy"!

Počet komentářů: 4

Life with Angel - 4) Přepadení

24. srpna 2009 v 22:35 | Kačaba :-) |  Michael Jackson - povídka
Tak je tu čtvrtý díl a možná že se i dočkáte setkání;-)






Právě jsme přistávali a byla jsem neskutečně vděčná za to, že stojíme na "pevné" zemi. Letištěm jsme proběhli stejně rychle jako předtím a na nás už jen čekalo další překrásné auto. Všichni jsme nastoupili a jeli na pohádkový ranč! Krajina zde byla jiná než u nás v Indianě, proto jsem pozorně sledovala vše z okna a překvapit mě dokázalo snad úplně všechno. Freddy mne upozornil, že za okamžik se ocitneme před brány Neverlandu. A měl pravdu. Zahrady všude kolem nás už patřili Mikovi a před námi byla poslední odbočka. Zatočili jsme a před náma se objevila dlouhá rovná cesta vedoucí přímo k bráně. Jak jsme se blížili blíž a blíž, začínalo být vše zřetelnější. I ta legendární brána se začínala rýsovat. Já se ale zaměřila na muže stojícího před ní. Je to on? Je to můj Michael? Neměla jsem zdání …

Začala jsem být nervózní a pekelně jsem se na toho muže soustředila. Pomalu jsme se přibližovali a já začala rozpoznávat blonďaté vlasy. Michael to nebyl. Nevím proč, ale byla jsem zklamaná. Asi jsem čekala nějaké uvítání nebo cokoli jiného. Dorazili jsme k bráně a muž s blonďatými otevřel dveře u místa, kde jsem seděla a řekl mi, ať vystoupím. Byla jsem zmatená čím dál víc. Jen tak jsem tam stála, zatímco auto pokračovalo v klidu po cestě k budově Neverlandu. Nevěděla jsem, jestli mám čekat, nebo vejít, prostě jsem měla strach udělat i ten nejmenší krok. Najednou za mnou něco zašustilo. Než jsem se stačila otočit, cosi mě srazilo k zemi. Nejdříve jsem ucítila, že mám plnou pusu písku a různých kamínků, protože jsem ji nestihla při pádu ani zavřít. "Co to má znamenat?"..ptala jsem se sama sebe. Byla jsem moc slabá na to, abych toho člověka, co mě svalil, zvedla. Ale o to jsem se ani nemusela pokoušet. Zvednul se sám a ozvalo se :

"Překvapeníí!!" …
já okamžitě věděla, o co tu jde. Ten tenký hlásek se nedal zaměnit!
Otočila jsem se a byla jsem štěstím bez sebe. Lepší přivítání jsem si nemohla přát! Michael mě popadlo kolem krku a obejmul mě tak, že jsem nemohla pomalu ani dýchat. Já jsem si to ale nenechala líbit a oplatila jsem mu to! Začal se smát a my soutěžili, kdo to vydrží nejdéle přesně tak, jako v dětství. Mike vyhrál, tak jako vždycky a konečně jsme si řekli ahoj. "Jsem tak rád, že jsi dorazila."..řekl Michael a já mu jen odpověděla : "A já jsem zas ráda, že jsem tady!"… Vydali jsme se směrem k budově a on mi celou cestu vyprávěl, jak dlouho tohle "přepadení" nacvičoval. Musela jsem se smát! Když jsme stáli před vchodovými dveřmi, se škodolibým výrazem vyšel ven Andrew.

"Slečno Annie, vaše zavazadla jsme vám odnesli do pokoje. A jak se Vám líbilo přivítání?" Usmála jsem se a začala ho pohlavkovat.Samozřejmě jenom ze srandy a v duchu jsem si říkala : "Jen počkej ty syčáku, já si na tebe něco vymyslím!" A odešla jsem se stejným výrazem jako on přišel. "Tak co Annie, chceš udělat prohlídku po zahradě?"zeptal se mě Michael a nejspíše čekal, že mu odpovím ano. Bylo ale už k večeru
a já byla unavená. Proto jsem mu navrhla, že dneska by mě mohl provést po domě a zahradu nechat na zítra. Až budu v plné formě a bude dostatek času. Usmál se a souhlasil. Vešli jsme do haly a já byla ohromená vším tím úžasem. Nic krásnějšího jsem neviděla. Všude kolem mě se nacházeli květiny, dřevěný nábytek, hračky a hlavně to tam vypadalo jako v zámku. Před námi bylo obrovské schodiště pokryté kobercem, po kterém mě Michael vedl do patra k mému pokoji. Otevřel dveře a já si připadala opět jako v pohádce. "To je opravdu můj pokoj?", chtěla jsem se raději ujistit. "No jistě!"..vypadalo to jako pokoj pro princeznu. Nádherné záclony až na zem, toaletní stolek a hlavně..postel. Tolik polštářů na jedné kupě jsem snad v životě neviděla. Pomalu jsme přešli k ní a já se chtěla posadit.

Mike mě zarazil, sundal si boty a vylezl na ní. "Annie, copak si to nepamatuješ?"…neváhala jsem a vylezla za ním. Skákali jsme tak vysoko, že jsme se hlavami dotýkali stropu. Já jsem se zamyslela a vzpomínala na to, jak jsme dřív skákali u nás. Byla jsem duchem nepřítomná, až jsem z toho zakopla a upadla. Mike mě celou dobu držel za ruku, proto jsem ho samozřejmě omylem stáhla sebou. Oba jsme leželi na zádech a zírali do stropu. Byla to přesně ta chvíle jako ve filmech, když se dívají na hvězdy. My ale pozorovali pestře vymalovaný strop. Michael najednou z ničeho nic spustil :

"Annie, proč se vidíme až teď? Tolik jsme toho promeškali. Mohli jsme se vídat stále. Proč si nezavolala?".. "Miku, myslíš že jsem nevolala??? Ale ano, samozřejmě, že ano.
Hned co jsi odjel. Ale číslo bylo bohužel hluché. Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale jsem věřila tomu, že si se přepsal. Čekala jsem na TVŮJ hovor. Ale ty nic. Myslela jsem, že si na mě zapomněl. Vidíš, co dokáže jedno přepsání a jedna ztráta čísla.".. "Na Tebe bych nikdy nezapomněl Annie!! Vzalo nám to několik let života spolu. Ale mohla jsi napsat, nebo zavolat na číslo Neverlandu." snažil se Mike stále svést vinu na mě. "Já volala. Několikrát. Ale brali mě jako další z tvých fanynek a neměla jsem šanci se s tebou spojit. Bohužel." a sklopila jsem oči. Mike mě objal a snažil se mi říct, ať už na to nemyslím, hlavní je, že jsme spolu. A já se snažila co nejrychleji setřít si slzy, aby je neviděl.

Chtěla jsem změnit téma a zeptala se ho, jestli jsou zde nějaké děti. Řekl mi, že ne… "Proč??" zeptala jsem se ho a nebylo to zrovna příjemným tónem. "Annie, dnešek jsem chtěl mít jenom pro Tebe a abychom si mohli v klidu popovídat. Žádné děti jsem nezval." .. "Aha, tak to jo." .. a usmála jsem se. Pojď se mnou. Chytil mě za ruku a táhl někam k zadnímu vchodu. Místo toho, to bylo obrovské okno, ze kterého byla vidět pomalu celá zahrada. Sledovala jsem všechny ty kolotoče a zvířata, ale Michael ukázal úplně jiným směrem, než já jsem byla zahleděná.

"Vidíš to?".. "Co?" .. "Ten strom v dálce. Zítra se tam vydáme. Je to moje nejčastější místo, kde jsem na tebe Vzpomínal." ..samozřejmě jsem souhlasila. Bylo už ale pozdě, proto jsem se rozhodla, že si půjdu vybalit nějaké věci a potom spát. Michael mě doprovodil a šel si taky lehnou. Umyla jsem se ve vlastní koupelně, která byla součástí pokoje a šla jsem se uvelebit. Natáhla jsem přes sebe peřinu a stále nemohla uvěřit tomu, co se v posledních dnech děje. Těšila jsem se na zítřek a přemýšlela, jaké asi přinese nové zážitky!



Počet komentářů: 2

Life with Angel - 3) Jen zlý sen!

23. srpna 2009 v 21:59 | Kačaba :-) |  Michael Jackson - povídka
Tak je tu třetí díl...Stále budu všechny ještě napínat!!





Ráno jsem vyskočila z postele strašně brzy, protože jsem se už nemohla dočkat a stále jsem vyhlížela z okna auto, jako malé dítě "Ježíška". Najednou nastala ta chvíle. Před bránou zastavilo jakési černé luxusní auto, s kouřovými skly a vystoupil muž. Vyletěla jsem jako splašená s rukama plnýma tašek. Ti muži mi je hned vzali a odnesli do kufru. Později se mi představili jako Andrew a Freddy. Šla jsem se naposledy rozloučit s matkou a našim psem, protože jsem věděla, že to nebude návštěva na dvě hodiny. Nasedla jsem do auta a dvěře se zaklaply. Teď mě čeká něco nezapomenutelného!

Nevěděla jsem, co se bude dít a byla jsem nervózní.
Andrew a Freddy (zřejmě Michaelovi bodyguardi )
si toho všimli a okamžitě se mnou začali komunikovat. Ptali se mě na nejrůznější otázky jako jak se jmenuji, kolik mi je, jak moc se těším, atd. Nebyla jsem moc schopná odpovídat a oni to taky pochopili. Raději se mě už na nic neptali. Auto ve kterém jsem seděla bylo velmi luxusně vybavené a našla jsem zde snad všechno, co jsem potřebovala. I malá televizka tu byla a Freddy, který seděl na místě spolujezdce se mě zeptal : "Chtěla by jsi pustit nějaký film? Nebo dokonce Michaela?" Já samozřejmě souhlasila a celou cestu do hlavního města na letiště jsem zírala do televize a nenechala si ujít ani jeden jediný Michalův pohyb.

Dostalo se mi veškeré péče. Napít a najíst jsem dostala a ochranka se mě stále ptala, jestli něco nepotřebuji. Já byla nadmíru spokojená a těšila se na setkání, o kterém jsem snila několik let! Blížili jsme se k letišti a já začala dostávat instrukce. Bylo pro nás připraveno speciální Michaelovo letadlo, proto kontrola pasů a veškerá letištní kontrola neprobíhala. Andrew s Freddym ukázali dámě u přepážky jakési doklady a ta je poslala do zvláštní uličky. Prošli jsme ji a ocitli se na letištní ploše přímo před naším letadlem. Ještě nikdy jsem neletěla, protože jsem se bála, ale dneska mi nic jiného nezbývalo. Vystoupili jsme po schůdkách a já byla zas o pár kroků blíž k Michaelovi. Vypadalo to tam podobně jako v autě.

Začali jsme stoupat a mě to nedělalo moc dobře. Ale jen co letuška vytáhla závěsy se mi udělalo lépe a já sledovala všechnu tu nádheru. Po chvilce jsem vystoupali až nad mraky a já byla v sedmém nebi. Pokračovali jsme v letu napříč Severní Amerikou přímo do Sacramenta. Vůbec jsem nevěděla, kde Michaela spatřím poprvé. Začínala jsem být stále více unavená, protože v noci jsem toho moc nenaspala. Oči se mi začínaly pomalu zavírat a já jsem si přála jediné. Potkat ve snu Mika. Začínali jsme přistávata já se pevně chytla muže, který seděl vedle mě. Asi mu došlo, že se bojím a uklidňoval mě, že poprvé je to vždy nejtěžší, ale pak se mi to začne líbit. Věřila jsem mu a opravdu jsem byla alespoň na chvíli v klidu.

Po chvilce se ale letadlo začínalo otřásat a já nevěděla, co se děje. Andrew mi řekl, že jsou to jen slabé turbulence a za chvíli přestanou. Ony ale trvaly dále a byla čím dál tím víc silnější. Všichni se začali tvářit znepokojeně a já začala mít opět strach. Freddy se odvážil a šel se zeptat pilota, co se děje. Ten byl na tom ovšem stejně jako my a příčinu rozruchu neznal. Okamžitě popadl vysílačku a volal o pomoc. Nikdo se mu neozýval. Turbulence stále sílily a my se museli pořádně připoutat, protože pár lidí procházející uličkou už dokonce upadlo. Vůbec jsme nevěděli co se děje a všude panovala panika. Dokonce na nás ze stropu vypadly dýchací masky a podle pokynů pilota jsme si je museli všichni nasadit. Zjistil totiž, že mu vypověděl jeden z motorů a chystal se i další. V provozu už byly tedy jenom dva ze čtyř. Takto letadlo nemohlo dál letět a my jsme začínali pomalu ale jistě klesat.


Začala jsem se modlit a nevěděla jsem, zda nejsou tohle moje poslední chvíle života. Letadlo bylo už těsně nad zemí a já ucítila náraz. Najednou ke mně začal mluvit muž sedící vedle mě. "Jsi v pořádku děvče?"..ale já jsem byla uplně mimo. Pomalu jsem se rozkoukávala a začala křičet : "Vždyť jsme se právě teď řítili k zemi!" Andrew, který seděl přede mnou viděl můj ustrašený výraz a začal mi vysvětlovat, co se nejspíš stalo. "Byl to jen ošklivý sen, neboj. Jsi v bezpečí. Volala si ze spaní o pomoc a potom ses uhodila hlavou o vyklápěcí stolek, co máš před sebou." Já byla stále v tranzu, ale začínala jsem se uklidňovat a byla jsem ráda, že se mi to opravdu jen zdálo!

Právě jsme přistávali a byla jsem neskutečně vděčná za to, že stojíme nohama na "pevné" zemi. Letištěm jsme proběhli stejně rychle jako předtím a na nás už jen čekalo další překrásné auto. Všichni jsme nastoupili a jeli na pohádkový ranč! Krajina zde byla jiná než u nás v Indianě, proto jsem pozorně sledovala vše z okna a překvapit mě dokázalo snad úplně všechno. Freddy mne upozornil, že za okamžik se ocitneme před brány Neverlandu. A měl pravdu. Zahrady všude kolem nás už patřili Mikovi a před námi byla poslední odbočka. Zatočili jsme a před náma se objevila dlouhá rovná cesta vedoucí přímo k bráně. Jak jsme se blížili blíž a blíž, začínalo být vše zřetelnější. I ta legendární brána se začínala rýsovat. Já se ale zaměřila na muže stojícího před ní. Napadalo mě všechno možné, ale tajně jsem si přála, aby to byl on. Skutečnost mohla být ale úplně jiná a já byla zasypaná otázkami. Je to Michael?..neměla jsem tušení.
Počet komentářů: 7

Další články

Kam dál